život je krásný

Petr Hochman

je (info) podnikatel, autor programů 10prstu.cz a PocitaceJednoduse.cz, zakladatel firmy ph7.cz. Více o Petrovi na www.petrhochman.cz/pribeh

Synku, mluvím k tobě, zatímco ty spíš s ručkou pod tvářičkou a se zplihlými plavými vlásky na vlhkém čílku. Vkradl jsem se potají do tvého pokojíku. Právě před chvilkou, když jsem četl v pracovně noviny, dolehly na mne výčitky svědomí. Zkroušeně jsem přišel k tvé postýlce.

Vím, synáčku, byl jsem k tobě nevlídný. Vyčinil jsem ti, protože sis jen tak otřel obličej mokrým ručníkem, když ses ráno chystal do školy. Pustil jsem se do tebe, že sis nevyčistil boty. Vykřikl jsem zlostně, když ti něco upadlo.

I při snídani jsem na tobě našel chyby. Že kazíš věci. Že hltáš jídlo. Že se opíráš lokty o stůl. Že si mažeš silně chléb máslem. A když sis šel hrát a já odcházel na dráhu, obrátil ses, zamával na mne a zavolal: „Sbohem, táto!“ Ale já se zamračil a napomenul tě: „Nehrbať se!“

A k večeru jsem začal znovu. Když jsem šel domů, přistihl jsem tě, že klečíš a hraješ si v písku. Na punčochách jsi měl díry. Pokořil jsem tě před kamarády, když jsem ti poručil, abys šel domů. „Punčochy jsou drahé a kdybys je měl kupovat, dal by sis na ně lepší pozor!“

Tak se k tobě choval vlastní otec.

Pamatuješ jak jsi potom vešel ostýchavě, s nejistým pohledem do knihovny, kde jsem četl noviny? Vzhlédl jsem od nich rozmrzen, že mne vyrušuješ a uviděl jsem tě stát nerozhodně ve dveřích. Vyjel jsem na tebe: „Co tu chceš?“

Neřekl jsi ani slova, ale skokem jsi byl u mne, vzal jsi mne kolem krku a líbal, a tiskl jsi mne s horoucností, kterou Bůh vložil do tvého srdce a kterou neochladila ani má nevšímavost. A potom jsi odhupkal po schodech.

Nuže, synku, za chvilenku poté mi noviny vyklouzly z ruky a přepadla mne hrozná úzkost. Na co jsem si to jen navykl? Vidět jen samé chyby, kárat – tak jsem se ti odměňoval za to, že jsi malý hošík. Ne, že bych tě nemiloval, to ne, ale požadoval jsem příliš mnoho na malém chlapci. Měřil jsem tě mírou svých let.

 

 

Zdroj: People’s Home Journal

 

V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka.

První se druhého zeptalo: Věříš v život po porodu?

Druhé: Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.

První: Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?

Druhé: To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

První: No to je přece nesmysl: Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu – život po porodu je vyloučený, pupeční šňůra je už teď moc krátká.

Druhé: Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.

První: Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.

Druhé: No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.

První: Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?

Druhé: No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.

První: Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.

Druhé: No, ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom…

Přijďte se se mnou potkat!

  • Živě 24. března 2018:
Laska-a-papi-prebal_3d
Zaregistrujte se na těchto stránkách. Když budu mít něco zajímavého, dám Vám vědět. Po registraci Vám zašlu odkaz na mou básnickou knížku Láska a papír.  


TOPlist